Mgr. Zora J. Červená

Jsem dramaterapeutka a pracuji s dětmi a dospívajícími, které někdy prožívají svět intenzivněji, než okolí unese. Dětmi, které mají své způsoby, jak být v kontaktu – třeba skrze pohyb, mlčení, hraní, vzdor. V terapii vytvářím prostor, kde tyto projevy nejsou potlačované ani posuzované, ale zkoumané a přijímané.

Skrze metodu Developmental Transformations se s dítětem setkáváme ve volném prostoru, kde může dítě zkoušet nové věci a zároveň být s druhým člověkem. A právě tady může docházet k jemným, ale důležitým změnám.

Moje práce napomáhá vztahu dítěte s rodičem. Snaží se dítěti pomoct, aby ve vztahu k Vám mohlo být víc samo sebou, méně pod tlakem obranných mechanismů, které si třeba podrželo z minulých zkušeností. 

Pomáhám dětem zvládat jejich náročný vnitřní svět – aby mohly být klidnější, dostupnější a otevřenější sobě, druhým a světu.

Kromě dramaterapie se věnuji také školní psychologii a poradenství pro rodiče. 

Co je dramaterapie metodou Developmental Transformations (DvT)

Developmental Transformations (DvT) je dramaterapeutický přístup, který vychází z práce s tělem, pohybem a zároveň s imaginací a symbolickým vyjádřením v bezpečném prostoru. Tento přístup je vhodný pro děti a dospívající (ale i pro dospělé), kteří mají například potíže s důvěrou, se vztahy nebo se sebepřijetím.

Namísto přímého rozhovoru o problémech DvT vytváří prostor pro spontánní hru, kde může klient bezpečně vyjádřit napětí, zmatek, bolest i radost. Pohybem, hraním rolí, rytmem a interakcí získává nové zkušenosti s kontaktem a může si vyzkoušet jiné formy chování, které mu usnadní fungování v každodennosti.

Je to terapie, která počítá s všeprostupující proměnlivostí.    Nechce ji zkrotit, ale učit se ji unést. Právě skrze pohyb, hru, změnu i kontakt se může klient začít znovu vyznávat ve světě, svých vztazích, v sobě. Učí se žít v pohybu, v nejistotě, ve změně, a to tak, aby přesto neztratil sám sebe. Jinými slovy: učí se stabilitě v nestabilitě.

A to nejdůležitější? Dítě se v tom prostoru potkává s někým, kdo tam opravdu je. Kdo je dostupný. Kdo ho nevychovává, neposuzuje, ale vnímá. Ten kontakt – často úplně jednoduchý, třeba pohledem, sdíleným tichem nebo drobným pohybem – může být pro dítě zásadní. Protože najednou není samo. Najednou tu je někdo, kdo ho vidí, kdo s ním zůstává, i když je divoké, smutné, uzavřené nebo rozrušené.

Tohle setkání – opravdové, tělesné, nestrojené – je tím, co proměňuje.